Eliška Hašková Coolidge pochází z významné české bankovní rodiny. Její životní cesta nebyla vždy jednoduchá a způsob, jakým dokázala čelit překážkám, byl vždy obdivuhodný. Vzory ve své rodině měla velké. Její dědeček byl popraven nacisty za opakované odmítnutí spolupráce, přestože mu za ni byla nabízena velká finanční odměna. Ať už to byla nelehká emigrace do USA nebo nové začátky v rodné zemi, vždy tato dáma (a v tomto případě je slovo “dáma” opravdu na místě) dokázala vidět pozitivní cíle a volit k nim odvážné cesty. V USA vystudovala s vyznamenáním obor diplomacie na prestižní Georgetown University School of Foreign Service. Svoji profesní kariéru zahájila jako zvláštní asistentka pěti amerických prezidentů v Bílém domě. Založila a řídila Kancelář prezidentských zpráv a dále působila ve významných funkcích ministerstva zahraničních věcí USA. Přes obrovský úspěch v zahraničí vždy zůstala hrdou na svoji rodnou zemi.

Mimořádné zkušenosti zúročuje nyní prostřednictvím své agentury Coolidge Consulting Services, která má širokou působnost od budování společenským a podnikatelských kontaktů mezi Českou republikou a USA, přes poradenství v otázkách personalistiky, public relations, gastronomie a turistiky až po otázky protokolu a etikety.

Zdá se nám někdy, nebo spíše často, že slušné jednání a akcent na etiketu je v dnešní době stále vzácnější? Setkání s paní Eliškou Haškovou Coolidge je doslova balzámem, protože aspoň na přechodnou dobu lze nabýt dojmu, že obojí je přirozenou samozřejmostí. A je to velmi příjemný dojem.

M.H.: V čem vnímáte hlavní nedostatky v chování a jednání lidí?

E.H.C.: Hlavní problém, bohužel celosvétový, je v jisté hrubosti, která se vplížila do lidského jednání. Ostatní problémy jsou oproti tomu detaily.

M.H.: Lidé tedy příliš nedbají na dobré způsoby?

E.H.C.: Průzkum veřejného mínění prokázal, že názor si člověk o druhém člověku vytváří během čtyř minut. Tento názor vychází ze čtyř pilířů: 50% tvoří vzhled, 35% oblékání, 10% způsoby a pouhých 5% inteligence. Máme tedy čtyři minuty na to někoho oslovit a zaujmout. Upravit vzhled je tedy velmi důležité, ale pozor, je to jen povrch. Všechny tyto pilíře jsou z určitého pohledu povrchní, protože základem je si uvědomit, že společenské způsoby a etiketa jsou prázdné, když nemají morální základ. Bez etiky, ohleduplnosti, respektu k druhému člověku, bez toho je etiketa prázdným pojmem. Etika tvoří morální základ etikety. Lidé tyto pojmy často zaměňují, ale nesmírně důležité uvědomit si jejich odlišný obsah. Etika a etiketa spolu úzce souvisejí a je možné podívat se na obojí i z druhé stránky: dobrá etiketa podporuje etiku při vyjednávání.

M.H.: Po revoluci řada lidí finančně prosperuje, přesto ani v těch nevyšších kruzích nebývá správná etiketa samozřejmostí. Čím to je?

E.H.C.: Já si myslím, že peníze naopak dovedou hodně zkazit. To říkávala už moje babička. Není to dokonce vůbec o penězích. Uvedu příklad právě své babičky, která byla přijata do nejvyšší americké společnosti a vlastnila jedny černé šaty. Důležitéje, jak se chováte, jak se prezentujete, jak umíte lidi přesvědčit. Naopak peníze propůjčují lidem mylný dojem, že si mohou všechno dovolit. Agresivita a arogance peněz v kombinací s mocí je opravdu už nesnesitelná. Jsme svědky toho, že společnost se proto rozbíjí a lidé k sobě nenacházejí cestu. Lidé už neumějí být slušní k tomu druhému, ztrácejí schopnost naslouchat, protože je zajímá jen jejich vlastní názor. O různých názorech je ale život i svět. Jde o to mít odvahu a schopnost svůj názor prosadit, přesvědčením toho druhého, a to aniž byste nazvali dotyčného lhářem nebo hlupákem. Nebát se prosadit názor je samo o sobě důležité, proto neříkám, že být putinka někomu prospěje. Jde ale o způsob, jakým komunikujeme, o slušnost.

Jsou dvě věci, které mě v poslední době velmi zaujaly a které budu šířit po celém Česku: Když při obědě na inauguraci prezidenta skolaboval senátor Kennedy, oslovila stanice CNN senátora Orrina Hatche. O něm je známo, že je na rozdíl od Kennedyho republikán, ale zároveň také jeho největší přítel. V odpovědi na řadu otázek na Kennedyho kromě jiného řekl: “Ne vždy s ním souhlasím, ale společně jsme už něco pro tuto zemi udělali.” A v tom je to kouzlo, které se ztrácí. Kouzlo pochopit, že ten, kdo s vámi nesouhlasí, není váš nepřítel, ale má jen jiný názor. Moje nejoblíbenější knížka je Malý princ. Věřím myšlence, že mluvíme srdcem.

Druhá věc je, že během učení (protože já se také stále učím), jsem našla citát třetího prezidenta Spojených států Thomase Jeffersona, který byl pradědečkem před pěti generacemi mé dcery a který řekl : « Způsoby jsou základem společnosti. Když selžou způsoby, tak selžou zákony a selže ústava naší mladé země. Selhání způsobů je jako vřed, který se vžere do srdce zákonů a ústavy. » Považuji za neuvěřitelné, že cítil už v té době, že takové nebezpečí hrozí jeho nové demokracii. Vycítil to dopředu a varoval před tím. Jeho slova by při budování naší české demokracie měla znít po celé zemi.

V Čechách jde o přirozený vývoj, protože čtyřicet let tady žádné peníze nebyly. Když byly, nesměly se ukázat. Společnost byla postavená na nedůvěře, závisti a strachu. Teď chceme postavit společnost na důvěře, protože jen s ní se můžeme posunout dopředu. Problém mezi Čechy je přežívající závist. Kde je závist, nemůže být důvěra.

V této zemi neznáme spolupráci, nemáme schopnost dát své nejlepší stránky dohromady a udělat kompromis, potřást si rukou a dodržet slovo. Situace se pohoršila celosvětově, ale u nás je mi to nejvíce patrné. Neumíme uznat člověku “jeho” pravdu. Máme zde například dva významné muže, kteří se vystřídali ve funkci prezidenta: Václav Havel a Václav Klaus. Je pro mě obrovským zklamáním, že se tito dva velcí muži nedali více dohromady. To nám jako státu strašně uškodilo a přitom mohli společně mnoho dokázat. Jeden je idealista, druhý pragmatik. Kdyby oba uznali v tom druhém to dobré, vzácně by se doplňovali. Prezicent Havel sem prenesl z Ameriky pojem “občanská společnost”, ale ten nebyl v tu dobu dostatečně dobře vysvětlen. Občanská společnost je velmi důležitá, ale v tom smyslu, že zvolený poslanec v parlamentu má povinnost lidem naslouchat a najít si čas navštívit své přímé voliče a vysvětlit jim, proč jak hlasoval. Pokud lidé cítí, že jsou zapojeni, reagují úplně jinak. Získávají důvěru. Škoda, že se občanská společnost nestala skutečností a že byla odsouzena jako populistický pojem. Demokracie přece pochází ze slova demo čili lid. Je normální a podstatné, aby lid byl do vládnutí plně a informovaně zapojen.

M.H.: Skutečnost, že se jako Češi neumíme dohodnout v rozhodujících chvílích, dokázal i pád vlády uprostřed našeho předsednictví v radě EU.

E.H.C.: To je naprosto typické. Kazíme si tím pověst, přestože jsme jinak úžasný národ. To byla velká škoda a nešťastný krok.

M.H.: Navštěvujete nepřeberné množství různých akcí. Když se zaměříme čistě na etiketu, čemu se v ní ještě musíme hodně učit?

E.H.C.: To nejpodstatnější je respekt k lidem, kteří vás zvou. To například znamená, že když jste pozváni po šesté hodině večer, nemůžete přijít ve zmačkaném sportovním saku, nevyželhlených kalhotách a případně ještě špinavých botách. Zde je úplně běžné, že vedle večerní toalety vidíte takto nepřijatelné oblečení. To opět nemá vůbec nic společného s penězi. Často právě ten, kdo jich má hodně, přijde velmi nevhodně vymóděný. Jsme velice chytrý a nadaný národ, ale sami si umíme škodit. Když vidím muže, který potřebuje vzbudit důvěru lidí a obleče se do černé košile s bílou kravatou, což je v celém světě považováno za mafiánský symbol a připomíná Ameriku roku 1920, tak opravdu nevím, co na to řici. To odsuzuji. Stejně jako to, že poslanci včetně poslanců Evropského parlamentu si z velkých peněz nekoupí jedny pořádné boty, které si každý den vyleští, že nemohou mít na kalhotách puky, nebo že si večer nevezmou bílou košili místo červené. To vše bychom už po dvaceti letech měli vědět.

M.H.: Není to nevkusem?

E.H.C.: To jsem si myslela dřív, že je to nevkusem nebo nevědomostí. Teď si myslím, že u mnohých jde o čistou aroganci. Školila jsem například ministry na Štiříně a z tohoto školení se omluvili přesně ti, kteří to nejvíce potřebovali (smích). Na druhou stranu ale vidím nadšení mladých lidí, kteří přicházejí do mých kursů a kteří se opravdu chtějí zdokonalit a chtějí být nejlepší. Vědí, že sebedůvěra jim nevázne v tom, co umí, ale v tom, jak se prezentují.

M.H.: Co si myslíte o chování českých mužů?

E.H.C.: Řeknu to tak, že velice obdivuji české ženy.(smích) Chybí respekt. Ženy si zde ale na druhou stranu někdy myslí, že muži vyžadují pouze sex-appeal, a tím se samy kazí a přispívají k hrubosti. To neznamená, že by žena měla působit jako putinka. Měla by působit výrazně, ale vždy elegantně. Svým studentům vždy říkám, že nejzásadnější je říci si, čím chci být. Nemůžete být zároveň bankéřkou a herečkou. Tyto dvě oblasti jsou naprosto odlišné a v každé si můžete dovolit něco jiného.

M.H.: Jaký názor máte na přejímání americké firemní kultury, jakým je například rychlý přechod k tykání nebo oslovování křestním jménem?

E.H.C.: To je velmi špatné. Nesnáším, když mi někdo telefonuje, říká mi “Eliško” a já přitom vůbec nevím, kdo to je. A ještě lepší jsou záznamníky, které mi oznamují: “vydrž” – to je úplně šílené (smích). V Americe jsou takové normy platné spíše v nižších vrstvách společnosti. Tykání by mělo být v pořádku až po určité době a po vzájemné dohodě. Základem je opravdu respekt a důvěra člověka k člověku.