Standa Berkovec je velmi sympatickou tváří známou z televizní obrazovky. Tím ale jeho představení zdaleka nekončí. Uvést jeho aktivity v celé šířce se na této ploše ani nemůže podařit. Zúčastnil se natáčení v rekordní výšce při výstupu na Everest, moderoval v sedmi metrech pod vodou, projezdil svět. Má rád motorky, je členem Rotary klubu. Můžete ho vidět v pořadu Rady ptáka Loskutáka, na divadelních prknech, můžete ho slyšet v rádiu, můžete ho ale také potkat v roli moderátora na akcích od sportovních přes charitativní až po společenské, kromě jiného řídí liberecké rádio Dobrý den – můžete ho ale také najít v krásném prostředí Klubu Harley Davidson v Praze 5, kde E & P poskytl rozhovor.

M.H.: Jste velký světoběžník. Moderujete také v cizích jazycích?

S. B.: Ruština, fracouzština, italština, s angličtinou je to horší, němčinu nemám rád. V ruštině jsem tady v Čechách moderoval dobročinné akce a akce pro komunity. Ale moderovat by měl člověk především v rodném jazyce.

M.H.: Máte rád připravené akce?

S. B.: Hrozně rád improvizuji, když ale mám v ruce něco, co je připravené. Někdy ale nemám v ruce nic, a tak zbývá jen improvizovat. Na každé akci nastane situace, kdy je něco jinak nebo něco nefunguje, to považuji za samozřejmost. Zažil jsem scénáře připravené do minuty, a potom například nešel zvuk. Jsem zvyklý improvizovat. Když se mi v rádiu kdysi neozvala notoricky známá znělka Mikrofóra, tak jsem ji musel zazpívat.

M.H.: Připravují Vám vše agentury samy, nebo to nechávají na Vás?

S. B.: Setkávám se s obojím a obojí se dá naplnit. Zažil jsem obě krajní meze. Někdy vám ještě pět minut před začátkem nejsou schopni říci zásadní věci. Naopak jindy jsou organizátoři přehnaně snaživí. Každý si chce své peníze zasloužit a proto za Vámi chodí každou minutu…Ale se vším se dá pracovat.

M.H.: Máte zkušenosti z eventů, ale i z rohlasu, divadla a před kamerou. V čem vnímáte hlavní rozdíly?

S. B.: Rozdíly samozřejmě jsou. Pro kameru je možné téměř všechno opakovat. Na akcích naopak nejde vrátit nic. Nejhorší jsou přímé přenosy, kde vám už nikdo ani neukazuje čas a musíte vše zvládnout „naslepo“. To je nejtěžší a vždy je to největší výzva. Natáčení během bungee jumpingu, v Himalájích, nebo moderovat na laně, to vše mě baví samozřejmě víc než sedět někde ve studiu.

Záleží na typu moderátora. Někdo zvládne s přehledem živé vysílání v rádiu, které poslouchá milion lidí, ale má problém s moderováním akce pro padesát lidí, protože najednou jim stojí tváří v tvář. Ale to je pro mě to úžasné.

M.H.: Podle všeho máte rád výzvy…?

S. B.: Mám rád momenty, kdy musím zaujmout odlišně naladěné lidi. Tam, kde je skupina už předem na jedné vlně, tam je vše dané. Jde o to strhnout publikum, které je odlišné. Potom se mě ptají: „A co vy tady, na rotariánské konferenci? V té japonštině jste se to opravdu naučil?“ No ano, naučil, protože to je ta výzva.

M.H.: Máte nějaký zaručený recept, jak uvolnit atmosféru a jak si lidi získat?

S. B.: Nemám, to vůbec. Ještě dvě minuty před tím nevím, co udělám. Vždy se ale vyplatí nastudovat si něco o té které firmě. Něco navíc, co po vás sice nikdo nechce, co se ale v konečné fázi zúročí. Není nic horšího, než mluvit, když nemáte o čem. To je zásada moderování v rádiu a platí obecně. Můj recept je tedy v co nejlepší přípravě na akci. Ale někdy vám k tomu nikdo nedá ani šanci.

M.H.: Kdy například se příprava vyplatila?

S. B.: Agentura Cerbiatto už podruhé spolupořádala Mistrovství světa v dlouhé ploché dráze v Mariánských Lázních. Moderoval jsem večírek, který byl velmi noblesní, na mezinárodní úrovni. Cukráři připravili obrovský dort ve tvaru plochodrážního oválu se všemi detaily: marcipánovými tribunami, motorkami, věnci. Věděl jsem, že v praxi má každá trať velké problémy s homologací. Parametry dráhy jsou velmi přísně kontrolovány a všichni organizátoři z toho mají vítr. Dovolil jsem si fórek, kdy jsem vážným hlasem poprosil významného funkcionáře, aby nám pomohl s homologací okruhu, protože s ní máme problém. V tu chvíli všichni ztuhli. Když jsem mu podal nůž, aby nakrojil dort a vyšlo najevo, jakou dráhu mám na mysli, všichni se rozesmáli a spadl jim obrovský kámen ze srdce. Prvek humoru, který byl všem blízký, dokázal nádherně uvolnit formální atmosféru.

M.H.: Co se moderátorovi neodpouští?

S. B.: Mám vyzkoušené z rádia i z divadla, že lidé vám odpustí strašně moc věcí. Není to o tom, jestli se přeřeknete, jestli někdo ráčkuje…je to o tom, že lidé vycítí, jestli vás to baví, jestli jste s nimi rád, nebo jestli to jen odmluvíte. To je strašně důležité. Sám posuzuji lidi intuitivně – jestli jim věřím, že mají opravdu zájem o to, co dělají. Například jestli se někdo zabývá ekologií proto, že je zelený terorista, nebo mu jde opravdu o stromečky.

M.H.: Přizpůsobujete se rád kreativním koncepcím eventu?

S. B.: S tím nemám problém. Myslím, že většinou ctí záměr a cíl. Například na Petrol Summitu jsem byl za arabského šejka.

M.H.: Myslíte, že kreativita večírku stoupá?

S. B.: Určitě ano, už dávno nestačí nabídnout pár chlebíčků a alkohol. Jsem nadšený z toho, co lidi vymýšlí. Například můj bývalý kolega z rádia Jirka Vopršal, se kterým jsem zažil „dřevorubeckou olympiádu“ pro Škodovku. Lidi úžasně bavily exhibice jako dřevorubecký pětiboj, hod sekyrou, řezání pilou na čas a podobně. Nebo na jiné akci ve stylu „Hoří má panenko“ proběhla módní přehlídka hasičských uniforem od historických po současné. Lidé soutěžili v balení hasičských stříkaček a bylo vidět, že je to opravdu baví.

Jiný příklad: pro DHL jsme vymysleli hru „Legendární cestou Road 66“. Je to legendární americká silnice, která prochází osmi státy. Připravili jsme tedy osm stanovišť. Na začátku bylo třeba zabalit balíček, potom ho pronést všemi stanovišti, splnit na nich nějaký úkol atd. Všechny to moc bavilo.

M.H.: I ženy?

S. B.: Možná právě ženy se vrhají do mnoha disciplín víc než muži. To se člověk až diví, jak elegantní dáma umí jezdit na čtyřkolce nebo jak hází sekyrou do terče. Například na Traktoriádě na Šumavě bylo úžasné, co tam ženy předváděly s obrovskými traktory na motokrosové trase.

Přesto dodnes někteří lidé řeknou, že se na večírku lidé chtějí hlavně najíst a napít. To ale vůbec není pravda. Lidé nejsou žádní hlupáci a navíc jsou hraví jako děti. Určitě nevzpomínají na to, kolik kde vypili panáků. Nikoho bych v tomto nepodceňoval. Ale zábava se jim musí nabídnout na úrovni a nesmí se do ní nikdo nutit.

M.H.: Které eventy máte nejraději?

S. B.: Vážím si každé práce. Je třeba jít do všeho vždy se stejným nasazením. Oprostit se od toho, zda účinkujete pro sto lidí nebo pro deset.

Nejdřív jsem si říkal, že moderování asi nebudu dělat dlouho, že mě to nebude bavit. Ale je to velké dobrodružství a baví mě to stále. Každá akce je originál. Dá se nazkoušet, ale premiéra je stejně jiná. Moderování akce je premiéra i derniéra zároveň. Je to v tom vypjatější než divadlo. Tam má soubor představení nazkoušené a diváci přišli dobrovolně. Na akci někdo přišel dobrovolně, jiný jen proto, že ho někdo pozval nebo že se to hodí.

M.H.: Jaký názor máte na moderování akcí neprofesionálními moderátory, například modelkami, nebo lidmi z reality-show?

S. B.: Nejsem vůči tomu předpojatý. Je výhoda, že jsou známí z televize. Ale jinak samozřejmě když někdo studuje jednoduchou větu z papírku několikrát, i když každý jiný člověk by si ji normálně zapamatoval, pak je vidět, že to všechny unavuje a výsledek je nakonec rozpačitý. Dám jiný příklad: Když barman bude míchat mojito půl hodiny a namíchá ho špatně, bude každému jedno, že je to model.

Komenský napsal krásně o tiskařství: Tiskařství si žádá osob, věcí a jisté práce. Je-li to vše postaráno, daří se věc znamenitě. A to platí všude.